Při vedení lidí jsem často zažívala, jak těžké je dávat zpětnou vazbu – zvláště formou kritiky. Zpočátku se emoce objevovaly často. Na jedné straně, někdy na obou. Často pak přicházely výčitky.
– že jsem nemusela zvýšit hlas
– že jsem to mohla říct jinak
– že jsem vše myslela dobře… ale nedopadlo to
Postupně jsem se naučila „správný postup“. Být věcná. Pojmenovat i své pocity. Mluvit způsobem, aby zpětná vazba nebyla kritikou, ale podporou k posunu.
Jenže jedna věc je vědět, jak. Druhá – dělat to ve chvíli, kdy jde do tuhého. Chvíli se mi dařilo. Pak jsem se vrátila ke starým reakcím – protože z dovednosti se nestal návyk.
Stejný scénář vidím i u profesí, které jsou na komunikaci doslova postavené. Například u sociálních pracovnic, psychologů… V práci umí vést rozhovory s klienty i jejich rodinami. Zvládají emoce. Nastavují hranice. V soukromém životě ale často narážejí na stejné komunikační potíže jako většinová společnost.
To, co víme, se samo od sebe nestává součástí našeho chování.
Dnes dovednost DÁVAT ZPĚTNOU VAZBU předávám dál. Trénuji ji s lidmi na workshopech. A současně ji znovu a znovu trénuji sama u sebe, aby se vědomě dostala do mého života i ve stresových chvílích.
Otázka pro dnešní zastavení: Kterou dovednost ve svém životě dobře znáte, ale zatím se nestala vaším návykem?
Pokud cítíte, že právě přechod od „vím, co dělat“ k „opravdu to žiju“ je pro vás důležité téma, najdete více o mém způsobu práce v části programy spolupráce.