Přišel úkol.
Vytvořit mapu okolí pro oslovování podporovatelů.
Měla jsem rozjetou kampaň, připravovala akci, plno povinností… A ještě tohle.
Nechtělo se mi.
Tak jsem úkol odbyla, aby výsledek existoval, ale práce byla co nejmenší.
Jenže šéf nebyl spokojený.
Při opakovaném zadání jsem znovu bojkotovala.
Zpětně si uvědomuji, kolik energie mě odpor stál.
Víc než kdybych si sedla a prostě vše udělala.
Nebo šla za nadřízeným a otevřeně pojmenovala, co právě řeším a požádala o stanovení priority.
Místo toho jsem energii spotřebovala na odpor.
Výsledku jsem stejně neutekla.
Proč nás příkazy, které nedávají smysl, tolik stojí?
Když dostaneme úkol, se kterým nesouhlasíme, lehce se přepneme do režimu odporu.
Přemýšlíme o tom, jaká je na nás páchána nespravedlnost.
Že nikdo nevidí, kolik už toho děláme.
Že příkaz nedává smysl.
Jak bychom to udělali jinak.
Podobný vnitřní dialog nás stojí obrovské množství energie — a přitom situaci vůbec nemění.
V koučování se k podobným tématům dostávám pravidelně. Ukazuje se, že existují cesty, jak ze situace ven:
1. Smíření
Přijmout, že situaci ovlivnit nelze, a přestat proti ní bojovat.
Energie, která šla do odporu, se uvolní pro jinou činnost.
2. Pojmenování priorit
Jít za nadřízeným a otevřeně říct, co právě řeším.
Požádat například o stanovení priority.
Získat zpět pocit kontroly.
3. Odchod
Rozhodnout se věnovat energii místu, kde člověk vidí větší přínos a smysl.
Žádná z těchto cest není špatně.
Podstatné je, aby ji člověk zvolil vědomě — dřív než za něj rozhodne vyčerpání.
Poznáváte se v tom?
👉 Pokud cítíte, že energie odchází jinam, než chcete, nabízím úvodní setkání zdarma — v klidu a bez závazků.
Společně se podíváme, kde se energie ztrácí a kde ji lze postupně vrátit zpátky.
Jana Najtová
Koučka | Pomáhám vytíženým lidem přestat hasit a začít řídit směr.